Jak jsem odpanil toi toijku

 

Ten den začal stejně, jako ty předchozí dny v tejdnu. Tedy - pravda je ta, že tenhle tejden byl vlastně naprosto vyjímečnej, pač se zrovna konalo JMS v LOBu - a já, dodnes si to absolutně nedokážu vysvětlit jak, jsem měl tu ohromnou čest na něm reprezentovat svoji TOIvlast.

Takže, to TOIráno bylo zvláštní snad jen tím, že se muselo vstávat o nějakých 30-40 minut dřív, jakožto se zavodilo v Harrachově. NaTOIsnídani jsme šli tedy před sedmou hodinou, a jako obvykle  sem si dal: misku TOIkornflejků s mlékem, tři TOIrohlíky s TOImarmeládou nebo TOImedem nebo s TOIšunkou – podle chuti, misku zeleninového TOIsalátu, 1ks TOIovoce, sklenici TOIjuicu, šálek TOIčaje a na cestu ještě jeden TOIrohlík a pár TOIčokoládek, pak už jen stačilo při odchodu z jídelny prohodit pár veselých TOIpohledů se zde přítomnýma neTOIfinkama, čímž skončila ta příjemnější část TOIdne.

A začala rutina, jakýsi rituál, denně se opakující – sundali jsme si slušivé neTOIrepre overali, kterými jsme se na snídani předváděli před finama, navlíkli sme na sebe kombošku, ňákou tu mikinu, podle počasí, a pak si zase oblíkli overaly, aby všichni věděli, kdože to sme.

Naházeli sme zbylý věci do baťohu, a odpochodovali na TOIautobus.

Po příjezdu do Harrachova se šlo k převlíkacím TOIbuňkám – nic zvláštního a …

Najednou se TOI stalo…        byly TAM!!!!…        asi 20 metrů od naší TOIbuňky…

Stála…

bylo to k neuvěření…

ŘADA TOI TOIjek!!!!!!

Mé TOIsrdce se sevřelo TOIblahem, tak nádherné TOIpřivítaní si nemohl přát snad ani TOIbůh sraní. Stále jsem tomu nemohl věřit, o to více, že… bylo to opravdu k neuvěření, začalo se mi ctít srát. Lepší TOIokamžik jsem si opravdu nemohl vybrat.

Odložil jsem si věci a okamžitě pádil na TOIbudku. Vybral sem si první zprava a … k mému úžasu byla ještě nepoužitá, dokonce sem si musel i TOIhajzláč rozbalit. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější TOIčlověk na TOIsvětě. Ten slastný TOIpocit, když TOIhovno šplouchne do zcela prázdné TOInádrže, to vědění že jste ten první…, to mě tak vzrušovalo…

A já už moc dobře věděl, že dnešek mi už nikdo nikdy nezkazí.

Co na tom, že mi to pak neTOIAndrej narval 13 TOIsekund a že stačilo 30 sekund na to abych byl 15TOItej a ne až ňákej dvaadvacáTOItej. Ten den jsem totiž odpanil svou první TOI TOI budku!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                       Tak to je naše slavná TOIštafeta…

 

< a to sem já kousek před cílem dosavadního vyvrcholení mé kariéry, které sice nedopadlo tak slavně, ale já byl přece šťastný – vždyť odpanit TOITOIjku se nedaří každej den.